Warning: ksort() expects parameter 1 to be array, object given in /www/zamilovana.cz/zamilovana.cz/wp-content/plugins/bbpress/includes/core/template-functions.php on line 316 Žít a nechat žít Zamilovaná.cz - místo pro zamilované

Žít a nechat žít

Mé kroky vedou sídlištěm, kde bydlím, u nohy mi jde pokojně čtyřnohá fenka zlatého retrievera, Betsi. Ani moc netahá. Zrovna se zastaví, aby očmuchala trávu, když nás míjí tatínek s malým kloučkem, před sebou kopající fotbalový míč. Má fenka je u vytržení, marně jí vysvětluji, že míč není pro ni. Tatínek s kloučkem se jen usmějí a pokračují směle dál. Naše vycházka probíhá bez konfliktů, a když dorazím domů, vzpomenu si na tatínka s kloučkem. Snažila jsem si rozvzpomenout, kdy byl se mnou otec sám venku, když jsem byla malá, ale nic mě nenapadlo. Buď tak daleko má paměť nesahá nebo se mnou skutečně sám ven nechodil. Ani bych se tomu nedivila. Moc vstřícné vztahy mezi sebou nechováme a kam má paměť sahá, bylo s ním těžké žít. Z jeho strany se jednalo o psychický teror.

Rodiče byli mladí, ještě jim 20 let nebylo a už stáli před oltářem, protože mamka byla v pokročilém stádiu těhotenství. Bylo krátce po výbuchu Černobylu. Otec, student VŠ, byl pro potrat, ale mamka si mě obhájila a tak jsem pár měsíců po svatbě přišla na svět jako ne zcela chtěné dítě. Jak jsem odrůstala, začala jsem otci znesnadňovat studium, když jsem mu capkala po výkresech. Neunesl to a studia zanechal. Narodila se sestra, a jak plynul čas, já začala pociťovat, že mě otec odsouvá na druhou kolej. Že mi nevěnuje tolik lásky jako sestře.

Známky psychického teroru jsem si začala uvědomovat už před nástupem na základní školu. Na návštěvách se ošklivě díval, když jsme chtěly přijmout sladkosti od babiček, když jsme chtěly cokoli na pití… Nemusel říkat NE. Stačilo se mu podívat do obličeje a sledovat výraz jeho tváře. On vlastně nikdy po nás neřval, nebil nás. Jen ta mimika. A všichni jsme to tiše snášeli. Báli jsme se říci cokoli, aby jej to nevytočilo, vyjádřit vlastní názor u nás neexistovalo.

S nástupem na školu se vše jen zhoršilo. Náš denní harmonogram byl do školy, ze školy domů a učit se. Žádné kamarády k nám domů, ti by nás pouze rozptylovali. Jediný kontakt s vrstevníky jsme tak měly ve škole. Žádné scházení s kamarády venku. Dbal na dobré známky, protože s těmi se nám otevřou dveře na další školy. Jakákoli horší známka než 1 se neobešla bez grimas. Naštěstí jsme našly spojenkyni v mamce, která věděla o všech našich známkách, ale otci se hlásily jen jedničky a občas špatná známka, když hrozila na vysvědčení dvojka, aby to nebylo tak okaté. Naštěstí jsme s učením velké problémy neměly a vždy jsme patřily mezi nejlepší ve třídě. Pro většinu spolužáků jsme byly za šprty.

V deváté třídě zavedli přijímací zkoušky na většinu středních škol, díky čemuž otec povolil i dvojky. V mé době se dávaly ještě dvě přihlášky. Na gympl mě nevzali, a na druhou školu jsem nastoupit nechtěla, tak otec vybral jinou, kam nám povolili přenést přihlášku. Kdyby v té době řekl, že půjdu na zedníka, odkývla bych mu to. Střední škola pro mě nebyla procházkou růžovým sadem. Byť jsem se učila, výsledky se nedostavovaly. Po prváku jsem chtěla odejít a změnit školu, ale rodiče mě přesvědčili, ať setrvám. Druhý ročník byl peklo. Začaly migrény, které mi znesnadňovaly studium, vše od psychiky. To došlo tak daleko, že jsem na 2 měsíce oslepla a skončila ve špitále. Učivo se mi již nepovedlo dohnat a nebýt učitelky, která mi dala šanci, vyrazili mě. Od třeťáku to bylo lepší, učivo jsem začala chápat a škola mě začala konečně bavit. Ve čtvrťáku jsem prošla s vyznamenáním. Na maturitní otázky jsem měla smůlu, ale odmaturovala jsem, což je hlavní.

Žít a nechat žít

Žít a nechat žít

Přišlo dilema, co po střední škole. Přihlášek jsem měla podaných asi 8, a vzali mě skoro všude. Vždy mě lákaly Pardubice, ale za znění otcových slov „Mým snem vždy bylo, že budete studovat Karlovku“, jsem nastoupila do Prahy. Celé studium jsem protrpěla. Na město jsem si nezvykla, některé zkoušky jsem dělala před komisí, ale byla jsem daleko od domova. V té době jsem začala propadat depresím, který ústily v sebepoškozování, tak jsem se léčila na psychiatrii. Chyběla mi mamka se sestrou. Musela jsem protáhnout studium, ale úspěšně jsem odpromovala. Sice ne na červený diplom, ale odpromovala. Chtěla jsem dál na magistra. Otec doporučoval pokračovat v Praze, ale já si poprvé v životě stála za svým a dala si přihlášku jen do Pardubic. Pokud mě nevezmou tam, nepůjdu na žádnou jinou školu a budu pracovat.

Přišel další zlom v životě. Otec si našel milenku. Když jsme na to přišly, ani se to nesnažil popřít. A kdykoli se s ní scházel, hlásil nám to, což bolelo ještě víc. Rodiče se hádají, řvou po sobě, padá omítka od neustálého práskání dveří. Funguji jako zpovědnice. Chodí za mnou mamka i otec s tím, co je trápí, co se jim honí hlavou. Začíná toho být na mě moc, končím na psychiatrických injekcích a v péči psychologa. U toho stále studuji. Myslím jen na to, jak by bylo, kdyby se rodiče rozvedli. Deprese se prohloubily, přidaly se sluchové halucinace a sebepoškozování neustává. Místy pomýšlím na sebevraždu.

Povedlo se. Přijali mě ke studiu. Konečně mě studium naplňuje a baví mě. Se svými psychickými problémy studuji VŠ. Není to vůbec snadné, ale spolužáci a vyučující mi strašně pomáhají. Díky nim mám vše splněno a zdárně jsem odpromovala. Rodiče se rozvedli, žijeme se sestrou s mamkou. S otcem se příležitostně scházíme. Stále věřím v lepší zítřky. Bez něj je nám sice líp, nikdo nedělá grimasy, když se něco nepovede, když něco chceme… na návštěvách si už dokážeme říct bez obav o pití.

Každý z rodičů žije svůj život, našli si partnery a jsou šťastní. Já přítele od mamky oslovuji „tati“. Je ke mně pozorný, má mě rád.

Jsi zamilovaná?

Autor: TheLover

Sdílej článek, ať si to přečtou i ostatní:

Přidej komentář

Před komentováním se můžete přihlásit:

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *